Před pár dny jsem se vrátila z Floridy. Mohu Vám prozradit, že “odtama” nebylo možno dohlédnout na Kubu (jak mi Páníček připsal v minulém praseti), i když jsem se snažila. Ani prakticky nedohlédnete, ani teoreticky. Floriďanům nekubánského původu je otázka Kuby totiž úplně šumafuk, jako ostatně téměř všechny jiné záležitosti, při kterých nejde primárně o výdělek v dolarech. A navíc tento rajský ostrov leží nějakých těch 100 mil od jižního pobřeží Floridy.

Babo raď. Jak mám psát zase o Kubě po takové cestě? Težké to přehození myšlenek i vzpomínek. Takže začneme zase relativitou.

Když jsem se procházela americkýma obchodníma centrama (pro Brňáky = ano, jsou větší než brněnská Olympie a ano, mají lepší služby a větší výběr zboží a opravdu se na vás všichni prodavači pořád usmívají), tak jsem si představovala, jak by Kubánci, řekněme v Havaně, reagovali, kdyby se jedno nákupní americké středisko z ničeho nic ocitlo u nich ve čtvrti. V mých představách se Kubánci nevrhají na zboží jako hladová zvěř. Mají čas na rozmyšlení, nad většinou zboží se škrábají na bradě a snaží se zjistit, o co jde, na co by to mohlo být dobrý. A asi kromě masa, zeleniny a ovoce jim to zboží je s prominutím na houby. Pro asi 75% položek v obchodě nemají ani pojmenování a ani netuší k čemu jsou určené. Začneme u potravin - vemte si taková sladidla. Najdete všechny typy ve všech barvách a s různým chemickým složením, hlavně nechutnají a nejsou sladká. Normální cukr jen tak v obchodě hned nenajdete. (kdo má tu drzost ještě jíst normální cukr?). Všechno je zbaveno sladkosti a tuku. Jsou přidané chemické chutě, barviva a konzervační prostředky. Když jsem se rozhodla udělat rodině řízky, tak jsem se vypravila do obchodu koupit mouku. To byste nevěřili kolik druhů mouky mají. Namíchané již na to určité jídlo. Vyznat se v nepřeberném množství zbytečností dělá problém též zaměstnancům supermarketu. Zkusíme třeba zálivky do salátu. Mají jich snad tisíce. Většina chutná stejně, tak nějak umělě. Všechny možné kombinace několika základních potravin jsou k dostání, protože se nepředpokládá, že by Američan věděl, že mu stačí olej, citrón a koření a kombinaci by si sám vytvořil. Ze zálivek je odtraněn tuk a cukr, je přidaná vůně a barva.

Takže ti chudáci Kubánci jsou v mé představě hlavně zmatení. V obchodě s elektrotechnikou snad pochopí jenom ty mobilní telefony. Ostatních tisíce předmětů od přenosných harddisků až po Blue tooth myš jim vůbec nic neříkají. Taky nerozumějí velké části slov, zkratek a slovních spojení v našem slovníku vyjadřující nové pojmy z moderní technologie, marketingu a vůbec současnosti. Z možnosti výběru se jim zatočí hlava a z komplexnosti života hodně znervózní. Navíc v mých představách předpokládám, že Kubánci naopak rozumí selským počtům lépe než průměrný Američan, a nenaletí jen tak reklamním sloganům jako – 1 kus za 60 centů, nabídka, kupte si 5 kusové balení za 3,49$!

A tímto končím představy a vrháme se na skutečnost.

K pochopeni textu si vemte slovníček na přežití z minulého čísla o Kubě. Slova ze slovníčku budou podtržená. (buďte rádi, že je kubánský, má totiž daleko méně výrazů, než by měl americký slovníček na přežití.)

CUBA SI 

Jak si ještě pamatujete, skončili jsme první nocí v Havaně,jak jsme usnuli v hotelu Sevilla ukolébáni dos mojitos a třesem budovy. Probouzíme se do slunečného dne na konci listopadu. Kouknu z našeho téměř rohového balkonu na ranní Havanu a je to divadélko. Kolem občas prohučí “autobusová” příšera s lidima vevnitř narvanýma jako dobytek (že jsou štíhlí, tak se jich tam vleze více než by se tam vlezlo Američanů), staré americké zflikované bouráky se plíži nebo poskakují po ulici za zvuku petard a zanechávají za sebou množství smogu a rámus, jako kdyby město přepadli teroristi. Je sobota. Načančané štíhlé divky v minisukénkách poskakují baletním krokem po chodnících a bravurně se vyhýbají hlubokým dírám a jamám a (ne?) fungující kanalizaci (”pozor, až půjdeš ven, koukej dolů, na zem a nečum po dění kolem, ať nespadneš do diry”, varuje mě vnitřní hlas).

Pionýři v bělostných košilých s modrýma či červenýma šátkama maji sraz v nedalekém parčíku a cvičí nějaké nástupní pochodování, ve stejném parku po okrajích je “putovní” výstava komunistických kreseb revoluce a Che Guevarry. Mezitím projede stříkací auto a vše pokropí nějakou břečkou, která stéká do kanalizace a někde tvoří na ulici jezírka. (”ano, až půjdeš ven, koukej i do boku, aby tě nepokropili”, říká mi můj věrný vnitřní hlas). Už se nesmírně těším, jak vyjdeme do města a budeme též částí happeningu. Ihned zapomínám na takové ty povinné naplánované návštěvy muzeí, protože jenom pozorovat,co se děje kolem, je zážitek nad všechna muzea světa. Je to život sám a tento život se odehrává před vámi, protože se ani nikde jinde odehrávat nemůže.

Milenci se drží za ruce, hoši pískají na krasavice, upravené stařenky poklábosí na lavičce a staříci čtou noviny (co jim to Castro dneska sděluje nového o těch seňores imperialistas?) a kouří Romeo a Jullieta. Mladí muži chodí s velkým džbánem (vlastně jsou to plastikový kbelíky) pro aqua potable na roh, kde zastavilo auto s pitnou vodou. Mají jenom šortky a v ranním slunci vyniknou jejich akorát tak štíhlá, mírně svalnatá (z nošení aqua potable) opálená těla. 2 muži na křižovatce kreslí žlutou barvou pruh na zatáčku. Jen tak, po paměti a udělají celkem zdařilý polokruh. Kouknu ještě z balkónu na domy kolem, většina je v různých stádiich rozkladu, upadané balkóny, někdy až polovina domu je zbořena. Ve zbylé části domů se ještě vesele bydlí. (“až půjdeš ven, koukej nahoru, ať na tebe něco nespadne”, hučí do mě můj vnitřní hlas!). Jinak, jak se tak rozhlížím, podobiznu Commandante jsem ještě nikde neviděla. Castro je rafinovaně chytrý, není na všech sloupích , jak by se dalo předpokládat o diktátorovi. Místo sebe (stárnoucího muže) nasazuje jako šafránu svého pokrevního bratra Che, ktery měl to štěstí, že zemřel mladý. Revoluce je na Kubě stále mladistvá.

CUBA SI
Nahodíme jeany, triko, vezmeme foťák, ledvinku do pasu, toaletní papír do kapsy, kapesníčky na mou alergii ze smogu a jsme nachystaní vyrazit do ulic. Z hotelu vyjdu téměř tanečním krokem ( bailar ) a chci se svižností vyrovnat mladým dívkam. Mám pocit neuveřitelné volnosti a lehkosti. Taky si naivně myslím, že snad tancuji v rytmu mamba. Zde se může vše. Můžu si kdekoliv zakouřit (kdybych chtěla), můžu si vzít mojito na ulici (za to by mě na Floridě zavřeli). Hoši můžou na mě pískat (kdyby byli slepí) a já na ně, bez toho, aby někdo zažaloval pískače za případ sexuálního obtěžování. A hlavně koukám. Během prvních kroků ve středu Havany poslouchám všechny vnitřní hlasy a jejich pokyny a střídavě se dívám na zem, abych nevlítla do kanalizace, kouknu na bok, aby mě někdo nebo něco neohodil/lo břečkou, sleduji i dění nahoře, aby na mě nespadl dnešní dům,(tedy ten, který má statistickou pravděpodobnost dnes padnout = viz Cuba 3. pokračování). Jenže ouha, za rohem uvidíme tank a pak pár koňů, auto s pitnou vodu, potom kolem projede autobus z Amsterodamu s kubánskými dětmi, má ještě na boku číslo 13 a cílovou stanici Centraal Station. A pak už jenom kostel s písněmi, pán fotograf lákající turisty před starodávnou kameru na chodníku, borci s pitnou vodou na zádech, nějaká ta beleza se mihne okolo a hup už jsem oběma nohama v díře a padám na hubu. Můj pocit lehkosti byl zrádný.

Naštěstí foťák držím nad hlavou, a je mi do breku. Nemohu vstát. Paul na mě čumí (taky si už mohl zvyknout za ta léta), jako by to snad viděl poprvé, jak padám a zdá se, že ani neví, co má právě dělat. A to je prosím hlavní koordinátor v případě pohromy ve svém podniku, má na to množství školení a gléto, koordinuje evakuace při velkých požárech, zemětřeseních a bombovém útoku. A najedou kouká a neví. Hned je kolem spousta lidi a ty taky zírají na cizinku (taky bych s radostí čuměla!) s rozbitejma džínama (jedinýma dlouhýma kalhotama s sebou, a kupte na Kubě džíny a to ještě v mé velikosti!), s vyvrklýma kotníkama na obou nohách a krvácejícím kolenem viditelným dírou v kalhotách.

Nejhorší je, že mám vzek ne na nohy a krev a na to, že můžu dostat tetanus, ale na to, že tuto scénu nemohu zvěčnit na fotkách. Můj muž není ani schopen udělat na svůj digitál dokumentární záběr, ,jak jeho žena po 20 minutách v Havaně leží v díře, okolo desítky zvědavých Havaňanů a je na pokraji pláče a je úplně vyřazena z provozu.

Hned je mi nabízena pomoc policie, že mě odvezou do nemocnice k lékařskému ošetření. Vše slušně odmítáme, za pohledu davu se škrabu z díry a asi 40 minut se kulhám zpět do hotelu, opřená o mého, za mě se stydícího, muže. Na pokoji se rozbrečím. Je mi líto, že příjdu o ten krásný happening. Chci zase zpátky tam, kde se to všechno děje. Ovšem můj muž zachránce pomýšlí na velkou pomstu. Poté, co mi vynadá, že jsem úplně nemožná a nedívám se doleva, doprava, nahoru a dolů, a že je to vždycky se mnou ta samá písnička, se dá sadisticky do práce a s radostí mně dezinfikuje rozbité koleno, protože, ”pokud je někde na světě místo, kde se to hemží tetanovými baktériemi, tak to určitě bylo v té díře, do které jsem hukla.” Odpoledne se nicméně opět vykulhám do města. CUBA SI.

Příště výlet do kraje macheteros.